2017/18
Sezona 43:
Věčný návrat — Krize budoucnosti

I když je možné vnímat titul sezony Věčný návrat jako cosi zlověstného, dokonce nemrtvého, nemusí to být zcela pravda. Minulost je pro každou společnost nutná, ale ne jako stroj na stejná řešení, ale jako ložisko nedokončených projektů při hledání budoucnosti. Možná jsme se (na chvíli?) ztratili v labyrintu konzumu a směny. Možná je zdánlivým jediným pozůstatkem všech bojů o lepší společnost nihilismus a cynismus těch, co už definitivně prohlédli možnosti budoucna. Možná je snazší představit si konec světa, než konec tohoto bezčasí (kapitalismu). Ale možná je to vše jenom impulz k hledání ztracené budoucnosti v minulosti. Možná je to příležitost vrátit generaci téma! Boris Buden vidí v rozkladu západního sociálního státu v 70. letech nejenom mravní problém, ale zejména problém rozpadu smyslu. Když mizí solidarita, mizí pojiva mezi lidmi. Když mizí pojiva, není na pozadí čeho konstruovat společný smysl. Prázdné místo tak zaujímají místo lidí věci a lidi samotní se zvěcňují v produkty svých vlastních ekonomických strategií. Ekonomie jako jediná logika všeho. Válka všech proti všem! Není tedy načase pokusit se obnovit smysl společnosti po očistné terapii věčně ironické postmoderny, není čas jít dál? Není čas požadovat místo růstu opět budoucnost? Tedy víme: smysl tvoří permanentní diplomacie, permanentní vyjednávání, které ale nemá skončit zbožštěním beznázorovosti uvolňující místo lodivoda neřízenému trhu, ale vyjednáváním jako hledáním společného směru. Stát ani naše společnost není firma. Stát je dialog! A jestli toužíme po státě, kterému máme být věrni, musíme toužit po dialogu hledajícím budoucí směr. Ať je naše sezona těžce vyjednaným směrem, který bude provokovat další jednání. Ať je chápána nejen jako polemika s údajným koncem dějin, ale i jako dotazování se po tom, co jsou úkoly budoucího umění a jací máme být budoucí my. Začíná boj o vnímání. Pojďte s námi do minulosti pro budoucnost. Pojďte s námi hledat, co chybí!

Eyolf K antropocénu ’68 Čevengur