2024/25
Sezona 50:
Obzory

Je až neuvěřitelné, že tak podivné, podezřelé a nepravidelné divadlo, jakým HaDivadlo od roku 1974 je, pořád existuje a vstupuje do své 50. sezony. Nabízí se otázky a vnucuje potřeba bilance. Spojuje něco všechna období tohoto experimentálního divadla? Existuje nějaká vnitřní kontinuita, která by propojovala různorodost všech uměleckých ér a poetik?

Je to zakoušení skryté perverzity každé moci, která se časem stává režimem kontroly a udržováním privilegií hrstky vybraných? Je to sdílení vědomí nepoznatelnosti a věčné otevřenosti světa? Je to přijímání vlastní divnosti a cizoty jako možnosti pochopit druhé a neznámo v nich? Je to podiv nad záhadnou blízkostí velkých dějin a každodenního života a tušení, že každý malý čin rozechvívá svět? Je to hledání intimity v dočasném společenství lidí zabloudilých do divadla s potřebou ptát se bez nároku na návodné a zjednodušující odpovědi? Padesát let proměňování osobních pocitů do kolektivních zážitků? Fascinace zkoumáním našeho místa ve světě? Sdílený neklid jako východisko každé existence? Třeba ne.

Přilejme olej do ohně jazyka. Pochybování a kumpánství. Divnost jako kvalita. Pobývání na okraji a zpochybňování hierarchií. Nepravidelná dramaturgie a vědomí, že nepravidelní jsme všichni. Umanutost a kontrakultura. Padesát let HaDivadla jako cesty k nezešílení v šíleném světě. Komunita, přátelství, rodina, debaty. Avantgarda s věčným otazníkem. Střih!

Letos zažije HaDivadlo ještě jedno ohlédnutí. Současné umělecké vedení, které v divadle působí od roku 2015, v této sezoně uzavírá svou práci, aby předalo možnost tvořit další podobu HaDivadla novým tvůrcům a tvůrkyním a jejich vizím. Nové obzory nám odhalují nové začátky a možnosti, ovšem abychom se za nimi vydali, musíme opustit nějaké tady a umět jít dál. 

Avšak s opouštěním je to vždy paradoxní. Loučení se s HaDivadlem je prostoupeno vědomím, že se s ním po určité zažité intenzitě nedá rozloučit úplně. Jako by si člověk v labyrintu své mysli vytvořil chodbu se záhybem, ve kterém už navždy vidí Simonu Pekovou v kuchyňce divadla divoce debatovat po představení, tužkou nakreslený knírek Táni Malíkové v Čevenguru, Marinu Maruny nebo to, jak cestou z domu v tramvaji číslo 4 uvažuje, čím dnes začne zkouška. Navždy bude člověk žijící v tomto záhybu vědomí v duchu psát manifest příští sezony a přemýšlet, jestli pochytil celou pointu vtipu Miloše Černouška. Je to jako odcházet od rodiny, nejde to zcela. Vždy jste někde spolu, ať jsou kdekoliv.

Proto bude naši závěrečnou sezonu s názvem Obzory otevírat inscenace textu Pera Olova Enquista Noc tribádek v režii Ivana Buraje, který pojednává o rozchodu dramatika Augusta Strindberga s manželkou Siri von Essen. Jednou z hlavních tematických linií je neschopnost opustit minulost a staré křivdy, ve kterých postavy na konci svého manželství pořád přebývají jako ve strašidelné jeskyni. Rezonují zde motivy jako věčný návrat patriarchátu, zacyklenost diskuze ohledně ženské emancipace a genderové partitury napsané společností. Tato hra je rovněž hrou s institucionální terapií a zkoumáním fenoménu dobrého uzavírání důležitých etap našich životů a snad i úlevným opouštěním iluze, že nad svým životem a vztahy, jako i nad jejich konci, máme plnou kontrolu.

Druhou premiéru, která na jeviště poprvé přivede jeden z nejzásadnějších českých románů druhé poloviny 20. století, Sekyru Ludvíka Vaculíka v režii bývalého člena HaDivadla Břetislava Rychlíka, chápeme jako zkoumání disidentské minulosti našeho divadla. Projekt se bude zabývat fenoménem rekapitulace svého života i života své generace skrze sestup ke kořenům.

Třetí premiérou bude Socrates in Pain v režii Anny Klimešové, která ve spolupráci s Petrem Erbesem a Borisem Jedinákem otevře téma učitelů a žáků jako odvěké hry učení a odnaučování, probíhající na každém obzoru, co dělí staré od nového.

Zároveň jsme v našem divadle nechtěli sklouznout do přebujelé sebepozornosti, i když věříme, že každý zájem o svět a společnost začíná upřímnou revizí sebe sama. Aktuální dění, odehrávající se daleko i blízko našim hranicím, si nelze odmyslet. Procesy brutálních útoků na demokratický charakter slovenské společnosti se týkají i nás. Jejich zárodek je skryt ve všech demokraciích a současnost tyto populistické tendence rozechvívá po celém světě. Jsme přesvědčeni, že kroky vedoucí k rozkladu slovenské kultury ohrožují samotné jádro svobodného charakteru společnosti. V průběhu naší 50. sezony proto vedle výročních událostí reflektujících padesát let HaDivadla uvedeme také sérii hostování slovenských divadelních souborů a v doprovodném programu se budeme věnovat společným úvahám nad dilematy, kterým čelí dnešní aktéři v kulturní sféře, a strategiím vzdoru vůči brutalitě moci.

Na závěr děkujeme zejména vám, našim divákům, kteří spolu s námi těch skoro deset let HaDivadlo tvoří. Právě zážitky spolupatřičnosti, propojenosti, inspirativního nesouhlasu, debaty po představeních, nová seznámení a přátelství, jsou tím hlavním, co nám vedle inscenací samotných zůstává v paměti. Divadlo je společenství. V digitální, konzumeristické éře, s níž se pojí velká epidemie samoty, prozařuje do našeho vědomí zprávou: budoucnost je ve spolupráci a setkávání, se sebou i s druhými. To je za posledních deset let v HaDivadle naše hlavní poznání.

Všichni!

Noc tribádek Sekyra Socrates in Pain