5. díl – Noc tribádek a zombie machismu

 

V pátém Ponoru se společně s režisérem Ivanem Burajem ponoříme do znepokojivých hlubin první inscenace Sezony 50: Obzory. V debatě s dramaturgem Milem Juránim poodhalí cestu k dramaturgicko-režijní interpretaci a ideovou výživu vznikajícího díla.

V Noci tribádek dramatika Pera Olova Enquista se August Strindberg, jeden z otců moderní dramatiky a zároveň známý misogyn, utkává se svou ženou Siri von Essen a její novou partnerkou Marií Davidovou. Plánují zkoušet divadlo, ale ve výsledku spíše svedou souboj pohlaví. Inscenace nastoluje otázku, kam se od konce 19. století posunula debata o genderových rolích. A posunula se vůbec? Co když jsou dnešní fenomény jako manosféra, „trad wives“ a toxická maskulinita jen vrstvením linií strašného kruhu dějin, z něhož není úniku?

Jakým způsobem se do inscenace vpily Strindbergovy paranoidní stavy a bludné představy nebo jeho zájem o okultismus? A co s tím má společný současný neokonzervativismus, iracionalita a návrat Donalda Trumpa? Je to vlastně ještě divadelní zkouška, nebo bloudění mezi stíny v Platónově jeskyni?

 

4. díl – Věřit v šelmy a geopolitika těla

 

Čtvrtý díl Ponoru nás provádí širou krajinou inscenace Věřit v šelmy podle novely antropoložky Nastassji Martin. Autorky divadelní adaptace, dramaturgyně Anna Prstková a režisérka Júlia Rázusová, v něm rekapitulují různé úrovně fascinace předlohou. Stejnojmenné dílo vnímají jako proces postupného zotavování Nastassji Martin ze střetu s medvědem na Kamčatce a rovněž ze všeho, co následovalo.

Detraumatizace probíhá formou zúčastněného pozorování, ve kterém si Nastassja uvědomuje, že se její tělo stalo územím geopolitického boje. Střetávají se tam ruský medvěd, Rusko a francouzští doktoři, jednota a mnohost, „civilizace“ a Eveni a všechny duality se rozmělňují. Júlia a Anna chápou Věřit v šelmy jako, svým způsobem, antropologický výzkum sebe i okolí, kterým autorka vyplňuje vnitřní prostor mezi událostí a současným životem.

Neobvyklý styl autorky předlohy Věřit v šelmy prosákl i do způsobu inscenování. Júlia v diskuzi naznačuje přístup k režijní práci, kdy s hereckým týmem pracuje jako s partou performerek a performerů připravených pro fyzickou akci ve vztahu k textu, emoce i práci s objektem. Výsledkem není přímočará adaptace díla, ale zachycení esencí světů předlohy jazykem divadla. V ruské a pařížské nemocnici, v rodném domě i v krajině Evenů, všude tam, kde Nastassja zakouší nově nabytou pluralitu.

Čím Júlii a Annu oslovila předloha, jakým způsobem se dá transformovat narativ plný úvah o sobě a o světě, trefných pozorování a vnitřních emocí do scénáře a jak do jevištní podoby? A jakou roli v tom sehrál animismus?