2020/21
Sezona 46:
Adaptace

Naše globální civilizace zažila už tolik vzestupů a pádů, že v porovnání s životem člověka se nachází už spíše v důchodovém věku (ve kterém musí počítat se svojí křehkostí). Ovšem naše chování spíše působí, jako bychom vykazovali známky nikdy nekončící mladosti a nabízely se nám pouze možnosti neomezeného růstu. Máme prostředky zničit nejen sami sebe, ale i ohrozit existenci budoucích druhů života, jež by mohly přijít po nás. Naše zralost a zkušenosti zatím nepřinášejí ani moudrost, ani zodpovědnost – místo toho se ocitáme v nebezpečně dlouho prodlužované krizi středního věku, kdy si neustále kupujeme civilizační Harleye a vydáváme se na divoké cesty ve snaze simulovat si trvalé štěstí a ignorovat všechny limity, které nám náš věk klade. Jak ale zjišťujeme, nejsme jedinými aktéry, kteří mají k podobě světa co říct. Krizi spojenou s nemocí COVID-19 mnozí vnímali jako první celosvětovou krizi po dlouhém období zdánlivého klidu a prosperity. Ale dá se mluvit o koronakrizi skutečně jako o krizi a o tom, co jí předcházelo, jako o takzvaném normálu, do kterého má cenu se vracet? Není cennější ve změněném (nouzovém) stavu vědomí uchopit tuto mediálně působivou krizi jako důležité pozadí, které odhaluje naši zranitelnost jako i další krize ohrožující přežití na naší planetě? Čeho jsme byli svědky v této nové zkušenosti, bylo definitivní a názorné poznání provázanosti všeho – a to nejenom v našich tělech, ale i v našich společnostech. Také ještě nedávno jasné ohraničení mezi přírodním a lidským zaniklo a my máme příležitost vidět, jak jsme všichni překrytí a jak na sobě závisíme. Žijeme zkrátka v prostředí, za jehož stav spoluzodpovídáme, ale které zároveň nebude nikdy zcela pochopitelné a proto i navždy zůstane trochu mimo naši kontrolu. Je tedy nevyhnutelné začít mluvit o způsobech adaptace na tuto křehkost a provázanost – o adaptaci, která bude buď vědomá anebo nucená vnějšími okolnostmi (a ani v tom prvním případě nepředpokládat žádné jistoty a zaručené cíle). Pracně objevovaný a dobývaný svět, který jsme chtěli bezezbytku uchopit a dostat pod kontrolu, je zkrátka definitivně pryč a jako nejrealističtější obraz světa se jeví pouze ten, který je neustále v pohybu a počítá s prvkem neznáma a nepochopitelna. Ale jak se ve světě multikrizí, který je navíc tak nevypočitatelný, vlastně cítit? Dá se cítit naděje? Dá se adaptovat bez radosti? Kdy vlastně celá ta krize začala? Není spojená s excesem výskytu člověka? Není ostatně excesem všechen organický život (v jinak anorganickém Vesmíru)? A co když jsou pak krize a exces podstatou našeho bytí, protože mimo ně nás čeká pouze „normálnost“ smrti a nebytí? Krize a exces jako náš životní prostor. Lidské a mimolidské. Radost z tvůrčího potenciálu neznáma. Pořád jsme zde. My je víc, než jsme si mysleli. ADAPTACE.

Budoucnost divadla Remediace rozpracované inscenace Zeď Zeď Po celou dobu představení probíhá představení Dům kultury a únavy