2023/24
Sezona 49:
Konec iluzí

Iluze o dobrém restartu naší společnosti se rozplynuly. Dění kolem nás je každým rokem dramatičtější a podloží našich hodnot se navzdory všem nadějím na lepší budoucnost drolí. Jak být dobrým, když je všechno tak drahé?

Ukazuje se, že mnohé výdobytky, které jsme považovali za integrální součást moderní demokratické společnosti, jsou spojené jen s finančním dostatkem a konjunkturou. Ovšem kam mizí peníze, když pracujeme pořád víc a víc? Logika růstu ekonomiky jako by byla sama o sobě největší hodnotou, pro kterou má cenu v těžkých časech obětovat všechno ostatní. Kultura, vzdělávání, péče o životní prostředí, sociální spravedlnost – to vše se musí uskromnit a zapomenout na sny o svém rozvoji. Solidární, kulturní a vzdělaná společnost musí opět počkat.

Klimatická krize nekončí a naše představy o jejím uspokojivém řešení nabourala poslední zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu. Státy nejednají dostatečně rychle a jejich instituce – tváří v tvář pozvolnému rozvratu demokracie, rozmělňované kapitálem a účinnými PR strategiemi těch, kdo na to mají – selhávají v přímém přenosu. Svou roli sehrává i čím dál krvavější válka Ruska proti Ukrajině, která přes všechny lidské, environmentální a materiální oběti pokračuje dál. Naše lokální sny o porevolučním dohánění Západu a otevřené Evropě berou za své. Místo toho v České republice čím dál tím větší část populace formuluje své životní strategie hluboko pod úrovní minimální důstojné mzdy, která byla pro rok 2022 vyčíslena na 41 tisíc. Hmotná nejistota prohlubuje frustraci i nedůvěru v demokratické instituce, což také posiluje pozici těch, kteří jsou nositeli protievropských, rasistických i krajně vyhrocených postojů a burcují k agresi a extremismu. Názorové zákopy mezi kdysi blízkými lidmi v rodinách, kolektivech škol nebo pracovišť jsou pořád hlubší. Naše společnost se rozpadá do několika navzájem nepropustných společností. V novodobých „kulturních válkách“ se místo inspirativního dialogu spíše posilují hranice identit a světonázorů, které pak živí hledání nepřítele a snahu o jeho „vymazání“. Kde tedy hranice v našich pojmech a myšlení slouží jako dobré východisko pro uchopení čím dál tekutějšího světa a kde naopak vytvářejí umělé bariéry mezi skupinami lidí, které by teď měly vytvářet aliance?

Nejistota nás provází i v nové zkoušce, kterou prochází pocit lidské výjimečnosti a nenahraditelnosti. Možnosti umělé inteligence se rychle rozšiřují. Robotické včely opylují květy, algoritmy navrhují auta, ChatGPT píše kreativní texty. Na pozadí všech těch užitečných funkcí však visí otazníky. AI roste jako pomocník, ale také jako konkurent téměř v jakémkoli zaměstnání. Komu ale tento pokrok slouží? Které elementy „lidství“ umělá inteligence reprodukuje a kdo má její vývoj (jestli vůbec někdo) pod kontrolou?

Náznaky utopie střídá jazyk pragmatismu a již po několikáté v dějinách modernity opakovaný pocit „no future“. Není ale tato oligarchy ukradená společnost taky naše? Jak si ji vzít zpět? A má vůbec cenu se do ní vracet? Je na čase z ideálů vnitřně bohaté a spravedlivé společnosti pro všechny vystřízlivět? A jaké jsou pak další iluze, ze kterých potřebujeme vyrůst?

Velké otřesy ovšem nejsou jenom destruktivní – často odkrývají také zásadní otázky, na něž jsme si v pohodlí relativní stability neměli potřebu odpovídat. Bezprecedentním otřesem prochází třeba idea rodiny jako patriarchálního a monogamního standardu pro všechny, ve kterém známe naše role a víme, co se od nás očekává. Zjišťujeme, že žádný univerzální pravý život neexistuje a že všechno musíme pracně poznat sami. Kromě učení nabývá na důležitosti také odnaučování. Energie doteď určená k naplňování vnějších předobrazů o tom, co je správné a žádoucí, se přesouvá k diskuzi a permanentnímu procesu sebepoznávání. Pochopení vlastní identity provází terapie s odborníky, drogové, duchovní nebo sexuální experimenty, odchody do divočiny, ale i obyčejné návraty domů – ke kořenům.

Otázka zdravého bytí, dostupnosti psychologické a psychiatrické péče, destigmatizace duševních problémů, to vše tvoří nadějné obzory naší imaginace, která hledá prostředí pro svou novou upřímnost. V nezdravé společnosti už psychická kondice není pouze věcí osobního úspěchu nebo selhání, ale je mnohem více spojená s kondicí celé společnosti. A právě tento prožitek vzájemné provázanosti je možná i novou nadějí, z níž můžeme čerpat sílu.

Nabízí se ovšem otázka, kdo si tuto sebereflexi vlastně může dovolit a kdo zvládá o tom všem uvažovat? Jsou to jen různě „privilegovaní“, nebo i ti, kteří se topí v dluzích a budí z nočních můr o exekuci? Kde vzít čas?

Přichází éra konce iluzí? A co dělat s iluzemi, kterých se vzdávat nechceme?

Jenom konec světa Queer Runner (labyrint citu / ráj mysli) Věřit v šelmy