Je třeba restartovat modernu? Fanatismus a nihilismus ve 21. století.

Hermann Broch (autor Náměsíčníků i esejí o povaze a krizi umění) již začátkem 20. století lamentuje nad rozpadem hodnotových systémů moderny a zároveň vzhlíží, s nadějí, k příchodu nového „nulového bodu“, ve kterém snad budeme moci kolektivně vybudovat nové rámce, na nichž postavíme hodnoty budoucích (a snad i lepších) společností. Taková mezní situace připomíná ovšem hodinu vlků, kdy naše společnosti propadají na jedné straně bezbřehému fanatismu a na straně druhé cynickému nihilismu. Jak říká Antonio Gramsci: „Skutečná krize tkví v tom, že staré umírá a nové se ještě nemůže zrodit; v tomto mezičase se objevuje široká škála morbidních symptomů.“ Tam, kde Gramsci vidí krizi, nalézá Mao Ce-tung příležitost: „Všechno pod nebesy se zdá býti v naprostém chaosu. Situace je znamenitá.“

Zatímco přešlapujeme, Bruno Latour přichází s nápadem restartovat modernu a zkonstruovat nový, širší, poctivější politický projekt pro 21. století. Podobně mluví akceleracionistické hnutí, vezoucí se na módní vlně levicového technooptimismu. Jenže byli jsme někdy skutečně moderní? Chceme zase otevřít stavidla živelným vlnám pokroku? Nedopadneme opět jako onen anděl, jehož Walter Benjamin popisuje v Tezích o filosofii historie? Je ctností dneška nihilismus, nebo fanatismus? Pomůže nám se dnes opřít o filosofický nihilismus Nietzscheho: nic nemá smysl, ale všechno si smysl zaslouží?