Neztrácí se s přesunutím sociality do kyberprostoru možnost ocenit a pamatovat si druhou osobu takovou, jaká „skutečně“ je?

Sociální sítě jsou zbožňovány za jejich sílu odtrhnout lidskou komunikaci a identitu od materiální reality a přesunout oboje do kyberprostoru, kde je prý všechno možné. S tím přicházejí možnosti anonymity, povstávají nevšední principy tvorby identit a ze stabilních lidských subjektů se stávají nomádi v exotickém estetickém poli virtuality. Odcizení sociálního bytí člověka je ve jménu ještě větší sociality paradoxně akcelerováno. Do sociálních médií proniká logika narcismu a replikují se formy odcizených mezilidských vztahů důvěrně známých z každodennosti atomizované společnosti pozdního kapitalismu.

Nemění se online svět na fantastickou hru vynalézání bezbřehého množství personálních ideologií, značek a jazykových her, ve kterých se efektivně stírá rozdíl mezi iluzí a realitou? Můžou být v takovém případě sociální sítě místy politické intervence? Nemáme odcizení generováno principy fungování sociálních sítí naopak uchopit a využít? Není otevřenost kyberprostoru právě pozváním k tvorbě radikálně subversivních identit? S tím se pojí další otázka: Jak vplývá virtuální identita na konstituci genderu a queer subjektivit? A v neposlední radě – neztrácí se s přesunutím sociality do kyberprostoru možnost ocenit a pamatovat si druhou osobu takovou, jaká „skutečně“ je?