Jak přesunout pozornost feministického hnutí z boje za emancipaci v práci k boji za emancipaci od práce?

Dnešní feministické myšlení stojí na rozcestí: na jedné straně volá po emancipaci žen v práci a pro práci, na straně druhé touží překlenout samotnou logiku komodifikované práce, což by umožnilo rozbít disciplinující moc kapitálu nad lidskými životy. Patriarchální rámování ženy je spjaté s chápáním reproduktivních aktivit péče a výchovy jako samozřejmé domény sociálně konstruovaného konceptu „ženskosti“, kterou není nutno ohodnocovat jako práci. Žena je tak postavena mezi dva mlýnské kameny – na jedné straně je volána do boje za rovnoprávnost na pracovišti, zároveň však na jejích bedrech zůstává nutnost výchovy a péče, čímž se nevzdaluje hrozbě totálního psychického vyhoření. Otázkou proto je, jak z tohoto bludného kruhu vystoupit. Volat po de-feminizaci péče? Hledat cestu v ženských kolektivech? Či se vzdát kategorie genderu a přitakávat nekonečným možnostem sebe-identifikace každého člověka? A jak přesunout pozornost feministického hnutí z boje za emancipaci v práci k boji za emancipaci od práce? Nebo jde spíše o vynalézání nového konceptu práce, jenž by byl nosnou linkou procedur vedoucích k post-kapitalistickým budoucnostem?