„Kde je inscenace, když se nehraje?“

Herec jako paměťové médium svého repertoáru rolí. Herec se svým zásobníkem textů, akcí, výrazů. Z čeho herec a režisér komponují zamýšlený účinek na diváka? Jak funguje individuální paměť herce vytržená z celkového kontextu inscenace? S každou reprízou stojí herci před možností znovu se přiblížit „dokonalému tvaru“, ale kontext se neustále hýbe. Mění se podmínky! Mění se divák! Mění se herci samotní. A tak pořád dokola. Od premiéry až k derniéře... Ale kolikrát to bylo ono? A bylo to vůbec někdy ono? Jak k tomu došlo? Jak to zopakovat? A co si z onoho tolikrát opakovaného nakonec pamatujeme?

Roman Štětina ohledává médium divadla. Pracuje s živou pamětí herců, ze které vyvolává fragmenty jejich aktuálního repertoáru. Prostor mezi postavou a osobností herce se rozšiřuje a otevírá se krajina osobnostního přístupu, osvojených technik, fragmentů textů a emocí, až k představě ideálního diváka, který musí být vždy ‒ tady a teď.

Studio

Sezona 42: My a oni