„Co říkáte je useknuté všechno je useknuté co říkáte. To svědčí o tom že neovládáte dýchání to je ostuda pro artistu. Poruchy odstranit!“

Sebereflexe umělců, sebereflexe umění vést a tísnit, nechat si připravený plán bez kontroly roztéct až do zmatku shonů, umělých masek a krkolomností. Komorní kvintet a finále za hranou. Prásk a salto! Kdo se tu komu směje?

Stárnoucí cirkusový bard Caribaldi v posledním gestu sveřepé touhy nepropadnout dnu. Diriguje z výše a snaží se ze všech sil ze svých úslužných, pokrčených loutek-artistů vydolovat nestoudné výkony. Hrajte! Nástroje přeci máte, dovedete s nimi i žonglovat! Génius obklopený břídily anebo psychopatické monstrum? Bác a vesmír! A čapka neustále padá z hlavy... S tváří zkřivenou nelze hrát Schuberta.

Umělec má dělat všechno proto, aby odešel ze scény při síle. Zvyk je cirkusácká košile. Výzva pro opovážlivce tvůrčího hledání, k znovunalezení energie a radosti z hereckého sebeobviňování. Je teď ten správný čas na pohled do zrcadla vlastní autoritativní umělecké dráhy? Co v něm lze uvidět? Slova a obraty a přemety vzad rýsují v „tragikomedii“ rakouského skandalisty Thomase Bernharda nekompromisní obraz umělecké krutosti.

Nad inscenací převzal záštitu Dr. Alexander Grubmayr, LL.M. – velvyslanec Rakouského velvyslanectví v Praze.

Sezona 42: My a oni