Debata nejen ke 47. sezoně HaDivadla.

Tornádo na jižní Moravě, ledovce tající doslova před očima a děsivé požáry v oblíbených turistických destinacích na jihu Evropy názorně ilustrují i těm nejzarytějším skeptikům, že klimatická krize je tady. Jednou ze skloňovaných odpovědí na tuto situaci je i teorie nerůstu. Varování před tím, že nekonečný ekonomický růst není z planetárního hlediska dlouhodobě udržitelný, přišlo už na začátku sedmdesátých let v první zprávě Římského klubu Meze růstu. Akutnost nových odpovědí ale pod tlakem zmíněných událostí stoupá.

Nerůst na jedné straně vyvolává otázky po jeho konkrétních podobách v post-industriální společnosti, a otázky možná ještě palčivější, totiž o možnostech nerůstu v teprve se industrializujících ekonomikách tzv. třetího světa, na straně druhé vyzývá i k tematizaci pojetí růstu coby biologického i dějinně-filosofického „imperativu“.

Jaké jsou ekonomické alternativy pro enviromentální krizí zmítaný globalizovaný svět? Znamená nerůst technopesimismus, kvietismus a návrat k lidské „podstatě“ nebo otevírá dveře dosud netušeným transhumanistickým alternativám?