Fakta, emoce a digitální barbarství.

Brexit, prezidentské volby v USA, popírání klimatické změny, konspirace o uprchlické krizi, xenofobie či novodobý kolonialismus a orientalismus. Svět dnes překypuje příklady rezignace na hledání jasné, absolutní pravdy a naplno dopadá na kluzkou plošinu post-pravdy a stereotypizace založené na slabých, mediálně zprostředkovaných důkazech – v některých případech třeba zcela od základu vyfabrikovaných (jak tomu je u dezinformačních mediálních sdělení). Zdá se, že vztah k jinému a neznámému je čím dál víc zprostředkovaný, a i když se životy lidí stále více geograficky a temporálně prolínají, ve skutečnosti žijí ve zcela paralelních univerzech. Existuje pak ale vůbec nějaký rozdíl mezi post-pravdou a lží? Změnila se skutečnost, nebo jenom náš vztah k ní? Není post-pravda jenom završením post-moderního relativismu? A jestli ne, jak je vůbec možné produktivně navázat na situaci, kdy se zhroutila vědecká autorita a veřejná debata se definitivně fragmentarizovala do uzavřených skupin, jejichž soudržnost je dále posilována cyklickými algoritmy sociálních sítí a dalších internetových gigantů? Byla vůbec někdy média reprezentacemi reality, nebo jen producenty mnohovrstevnatých, personalizovaných realit?