Je dnes vůbec možné mluvit o autonomii umělecké tvorby ve společnosti?

Guy Debord otevírá svou Společnost spektáklu pozorováním kulturní logiky pozdního kapitalismu, parafrázujíce tak první věty Marxova Kapitálu: „Veškerý život společnosti, v nichž vládnou moderní podmínky produkce, se jeví jako obrovská akumulace spektáklů. Vše, co bylo dříve prožíváno přímo, se vzdálilo v reprezentaci.“

Je dnes vůbec možné mluvit o autonomii umělecké tvorby ve společnosti, kde se obraz a spektákl staly svrchovanými předměty každodenní spotřeby a médii společenských i ekonomických vztahů – a tedy v jistém smyslu komoditami jako vše ostatní? Je v takové situaci individualita umělkyně nebo umělce potlačena, nebo naopak vyzdvižena? Jaký má být jeho vztah k uměleckým, státním a finančním institucím – nechat se jimi ochočit, bojovat s nimi, nebo je naopak může utvářet jako pole nezávislosti vůči cynické logice trhu? A jakou cenu umělec nebo umělkyně platí za to, že se snaží fungovat mimo rámec zaběhnutého, velkého světa umění? Může tady pomoct kolektivní organizace uměleckých skupin zdola?