Od zdi narativu Marlen Haushoferové ke zdi současného světa!

Kultovní rakouský román z roku 1963 Zeď Marlen Haushoferové, který si na český překlad počkal až do roku 2019, pojednává o hrdince, matce odrostlých dětí a městské ženě, která se vydá na víkendový pobyt na loveckou chatu své sestřenice a jejího manžela Huga do podhůří Alp. První ráno hrdinka, jejíž jméno neznáme, zjistí že ji od okolního světa uprostřed lesů spolu s loveckým psem Rysem, krávou a kočkou oddělila neviditelná překážka, kterou si hrdinka pro sebe pojmenuje jako zeď. Román se nepokouší rozvíjet odpovědi na to, proč se zeď zjevila, nebo jak se z prostoru, který ohraničuje, vysvobodit – je spíš záznamem hrdinčiny adaptace na tuto radikální životní změnu – a také úvahou o vztahu moderního člověka k mimolidskému prostředí. Román lze chápat i jako hledání nových perspektiv v nahlížení svého já a inventarizaci svých skutečných potřeb – ne náhodou se o hrdince z Haushoferové románu mluví jako o „alpské Robinsonce“.

Původně jsme koncem ledna 2021 začali tuto inscenaci zkoušet s nadějí, že ji v březnu odpremiérujeme v živé scénické situaci. V průběhu naší práce se zde ovšem zjevila zeď zpřísněných opatření redukujících naše životy o mnohé možnosti, na které jsme – podobně jako naše hrdinka – byli zvyklí v i tak už dost omezeném světě pandemie. Rozhodli jsme se proto na tuto situaci zareagovat tím, že nedozkoušenou inscenaci prozatím zremediujeme a vložíme do digitálního prostoru internetu, ve kterém jsme se nově všichni octli jako pod poklopem zdi. Pracujeme tak s tím, co máme bezprostředně k dispozici.

Román se strukturou deníkových zápisů v tomto unikátním projektu transformujeme do dočasné webové stránky, kde skrze multimediální příspěvky zveřejňované po dobu dvou měsíců můžeme projít téměř celou stezkou Marlen Haushoferové Zdi. Tato jiná časová dimenze zakoušení díla, než na jakou jsme v divadle běžně zvyklí, je výjimečnou příležitostí propojit svět narativu s naší momentálně prožívanou realitou. Hranice mezi naší skutečností a románem se tak stírají a vyvstává před námi unikátní možnost vložit si naši „alpskou Robinsonku“ do života podobně, jako když člověk čte román měsíc nebo dva a vedle toho žije svůj život.

Tento experiment si neklade za cíl zprostředkovat román jako celek, nechce nabídnout ani jedinou „pravou“ interpretaci románu, chápeme ho spíš jako kolektivní evokaci fragmentů Zdi uvnitř naší omezené reality, kdy se spolutvůrci díla kromě tvůrčího kolektivu stávají i návštěvníci se svou každodenností.