Říká se, že utopie jsou pravdou zítřka. Jenomže co se stane pozítří?

Problém revoluční proměny společnosti se stává skutečně zajímavým až v momentě, kdy si přestaneme klást pouze otázku, jak revoluci provést, a doplníme ji též o tázání se po tom, jak jí zůstat věrný. Historie revolucí ve Francii nebo v Rusku svědčí o tom, jak složitý takovýto úkol je: zdá se, že každé emancipační vzepětí má svoji napoleonskou nebo stalinskou tečku. Musí každá revoluce skončit její zradou? Je možné vyhnout se kontrarevolučním tendencím, nebo s nimi naopak třeba počítat jako s neodmyslitelnou součástí každé revoluční dynamiky? Mění se vztah revoluce a kontrarevoluce v průběhu dějin? A jak jsme na tom dnes? Soudě dle vzestupu konzervativních sil ve východní Evropě, nacházíme se uprostřed dalšího kontrarevolučního tažení? Nebo jde jenom o pokračovaní revolučních událostí roku ‘89 jinými prostředky?