„Neznáme tě.“

Autorská osobní zpověď Jeana-Luca Lagarce. Hypnorealismus. 

Devadesátá léta. Úspěšný, svobodný a bezdětný třicátník Louis přijíždí za svou rodinou z Paříže na venkov. Domů jezdí čím dál sporadičtěji a od poslední návštěvy uběhlo už několik let. Kulturní rozdíly dělí i rodiny. Přijíždí, aby se svým blízkým svěřil s velkým a tíživým tajemstvím. Čeká ho matka, žijící ve vzpomínkách na minulost a mrtvého otce, mladší bratr, který zůstal, aby pečoval o matku, jeho manželka a nejmladší sestra, která považuje Louise žijícího ve velkém městě za svůj idol. Ticho, rozpaky. Snaha nejitřit stále živé rány zahušťuje napětí.

Všichni se snaží mít emoce pod kontrolou, zvládnout své role, ale kdo je jejich autorem? Je umrtvení sebe sama jedinou možností, jak být spolu? Kde jsou hranice sobectví v rodinných vztazích a jak je důležité ochraňovat své iluze o druhých? Nároky na kariéru a svobodu se bijí s nároky péče o blízké. Jako by nebylo možné obstát v ničem. Všudypřítomná vina prosakuje celým domem. Kdo koho v téhle rodině tvoří a kdo komu co dluží? Jak často jezdit domů? Co je to domov? 

Inscenace na pomezí reality a modelu. Divadlo a počítačová hra. Simulátor rodiny. 

V divadelní hře nejhranějšího současného francouzského dramatika rezonuje autobiografický motiv komplikovaného vztahu mezi městským liberálním intelektuálem a jeho rodinou žijící na venkově. Touha po intimitě na pozadí motivů návratu domů, opuštění blízkých, změny místa a identity, třídy a vztahu k životu a hodnotám, tvoří ve francouzské literatuře důležité téma. Můžeme ho najít u autorů a autorek jako je Didier Eribon, Annie Ernaux,  Michel Houellebecq nebo Édouard Louis, který si svůj pseudonym zvolil podle jména hlavní postavy hry Jenom konec světa. Náraz různých hodnot mezi městem a venkovem, které tvoří živnou půdu kulturních válek současnosti, ale i zakoušení čím dál více kolabujícího modelu tradiční rodiny, vnímáme jako prolog naší Sezony 49: Konec iluzí. 

Sezona 49: Konec iluzí

Ivan Buraj
Režisér a spoluautor divadelních textů. Narozen 1988 v Bratislavě. Od roku 2015, kdy působí jako umělecký šéf v HaDivadle, vytvořil mj. sérii interpretací klasických dramat Čechova, Ibsena, Gorkého (Cena Divadelních novin 2019) nebo Havla a adaptace komplexních románů Náměsíčníci Hermanna Brocha (Projekt roku dle festivalu …příští vlna/next wave… 2017), Stiller Maxe Frische ve Studiu Hrdinů, Kosmos Witolda Gombrowicze na Nové scéně Národního divadla, či díla Gianni Molinari Tady je všechno ještě možné pro Činoherní studio Ústí nad Labem. Jeho poslední inscenací je autorské dílo Humanismus 2022, které napsal společně s Bohdanem Karáskem a uvedl v HaDivadle. V HaDivadle dlouhodobě rozvíjí angažovaný a přesahový repertoár vedoucí např. ke vzniku filmových remediací (Maloměšťáci, Eyolf) či spolupráci s platformou CEDu Terén.

Debora Štysová
Mezioborová umělkyně, působící na české performativní scéně od roku 2019. Studovala architekturu na ČVUT a alternativní divadlo na DAMU. Zúčastnila se scénografické stáže na Institut del Teatre v Barceloně. Dlouhodobě se zajímá o veřejný prostor, komunikaci a možnosti i limity těla. Věnuje se pohybovému divadlu, paradivadelním událostem a site-specific projektům. Zpravidla působí v mezinárodních tvůrčích kolektivech. Spolupracovala například s režisérkou Ran Jiao (CN), Miřenkou Čechovou a souborem Tantehorse (CZ), kostýmním výtvarníkem Friedrichem Floenem (NO) nebo tanečnicí Michaelou Starou (CZ). V roce 2020 absolvovala na DAMU s autorskou inscenací 30 DNÍ / 30 DAYS, kterou vytvořila metodou devised theatre spolu s Tinkou Avramovou (BG/US). Inscenace hostovala v Čechách (Studio Alta, Moving Station, Cross Attic) a také na mnoha prestižních festivalech (Nultý Bod, Letní filmová škola Uherské Hradiště, Mezinárodní festival Divadlo, Žižkovská noc). V koprodukci Studia Alta nyní vzniká její druhé autorské dílo Traces of Human Presence.

Matúš Kobolka
Programátor, skladatel a performer elektronické hudby, který se od roku 2011 motá kolem bratislavského hudebního vydavatelství LOM a své aktivity zastřešuje jako Bolka. Po ukončení studií na Institute of Sonology v holandském Haagu opustil vody hlukové improvizace a začal se zvukovým materiálem a technologiemi zacházet podvratněji. Jeho sólové aktivity oscilují na hranici mezi hedonistickým humorem a vážností, pojí hravou performance s kulturou akademické elektroakustické hudby. Od roku 2016 se podílí i na tvorbě hudby a zvukového designu pro divadlo, performance, současný tanec i hraniční projekty. Spolupracoval s Lucií Repašskou a kolektivem D’epog, Rastislavem Ballekem, Ivanem Burajem, Peterem Gondou, Yurim Korcem a dalšími.

Sofia Plaskonisová
Designérka a kostýmní výtvarnice. Studium módního designu ukončila v roce 2022. Ve svých autorských kolekcích zkoumá kulturní a sociální otázky. Zajímají ji dystopie, sexualita, eskapismus a také rychlé dospívání dětí. V roce 2022 představila svou debutovou kolekci na Bratislavských módních dnech. Kolekce nese název Cyberpunk a reflektuje problematiku technologického pokroku a zvětšující se propast mezi chudými a bohatými. Ráda pracuje s technikou storytellingu, který se zaměřuje na subkultury a konkrétní lidi, kteří se k nim hlásí nebo k nim patří. Odmítá konzumerismus a praktiky fast fashion.