„Základní nouze každého člověka: muset si sám se sebou něco počít.“

Tělo v prostoru. Mysl v terénu. Skutečnost v nedohlednu.

Všechno, co řekneme, bude vyřčeno. Je otázka, zda z toho něco plyne. To, že svět probíhá dál a dál, neznamená, že to bude v příštím okamžiku platit. Je otázka, zda z toho něco plyne. Čas plyne, ale sám si neporadí. S časem je třeba něco si počít. To, že probíháme dál a dál, neznamená, že to bude v příštím okamžiku platit.

Smyslem této věty je zaplnit čas. Svět je plný času je věta bez konce je svět, na který si musíme zvykat.

Autorský scénický klam zkoumající radikální nahodilost. První spolupráce HaDivadla a Jiřího Austerlitze, autora a režiséra tvořícího na rozhraní forem autorského a sonického divadla.

Sezona 46: Adaptace → Sezona 47: Nerůst